Svoboda milovat

Cesta k rovnosti pro LGBTQ+ komunitu byla trnitá. I když je před námi ještě dlouhá cesta co se týče jejího přijetí, jsme blíž než kdy dříve ke světu, ve kterém mohou členové LGBTQ+ komunity svobodně žít a otevřeně se milovat aniž by čelili předsudkům.

Může to být překvapením, ale na začátku Sovětského svazu neexistovala žádná jednotná legislativa pro homosexualitu, přičemž zákon a trest se v různých státech značně lišily. Ve skutečnosti byly některé sovětské socialistické republiky – včetně Arménie, Ruska a Ukrajiny – vytvořeny bez zákonů zakazujících vztahy stejného pohlaví.

Teprve v roce 1934 Stalinova komunistická vláda představila všeobecný zákon, který trestal homosexualitu v celém Sovětském svazu. Dne 7. března 1934 byl do trestního zákoníku přidán článek 121, který výslovně zakazuje pohlavní styk muže s mužem s trestem až pětileté tvrdé práce ve vězení.

Věří se, že podle článku 121 bylo každý rok uvězněno až 1 000 mužů – celkem bylo uvězněno více než 25 000 osob. O lesbických vztazích nebyly napsány žádné zákony.

Článek 121 byl stát od státu od roku 1953 do roku 1968 pomalu odvoláván; ale teprve počátkem sedmdesátých let se veřejný přístup k LGBTQ+ komunitě začal uvolňovat. I když byly zákony zrušeny, LGBTQ+ lidé stále podléhali nerovnosti a šikaně ze strany komunistických autorit.

Zejména v letech 1985-87 bylo mnoho homosexuálů zatčeno v Polsku v rámci operace „Hyacint“. Hyacint byl tajnou operací polské komunistické policie, jejímž cílem bylo vytvoření národní databáze všech polských homosexuálů a lidí, kteří s nimi kdy byli v kontaktu. Databáze vedla k registraci asi 11 000 lidí. Polští úředníci prohlásili, že operace byla zahájena kvůli strachu z nově objeveného viru HIV, ke kontrole homosexuálních zločineckých gangů, a k boji proti prostituci.

Zatčení občané byli nuceni nosit zvláštní soubory s názvem „karta homoseksualisty“, což lze přeložit jako „karta homosexuála“. Tyto soubory se nyní nazývají „różowe kartoteki“ neboli index růžových karet. Členové LGBTQ+ komunity v Polsku od té doby požádali Ústav národní paměti, aby zničil zbývající soubory v indexu růžové karty, avšak bez úspěchu.

Polsko nebylo jediným místem, kde postoje k LGBTQ+ lidem zůstaly po legalizaci nepřátelské. Průzkum provedený v roce 1989 – v roce, kdy padl Sovětský svaz – uvedl, že homosexuálové jsou nejvíce nenáviděnou skupinou v ruské společnosti, přičemž 30% dotázaných má pocit, že homosexuálové by měli být „likvidováni“.

Navzdory celkovému zlepšení postojů k LGBTQ+ komunitě od revolucí v roce 1989 stále existují části bývalého Sovětského svazu, které v tomto směru zaostávají. Například v Rusku zůstává sentiment anti-LGBT velmi silný. Průzkum z roku 2013 zjistil, že 74 % Rusů si myslí, že by homosexualita neměla být společností přijímána, ve srovnání s pouhými 16 %, kteří tvrdili naopak. Nedávno, v roce 2018, byl Pride průvod, který by byl historicky prvním svého druhu v Rusku, zrušen do 24 hodin od jeho oznámení, aby byla chráněna „tradiční rodinná hodnota“ a aby se zabránilo dětem vidět „propagandu netradičních sexuálních vztahů“.

Věří se, že podle článku 121 bylo každý rok uvězněno až 1 000 mužů – celkem bylo uvězněno více než 25 000 osob

Mnoho zemí bývalého Sovětského svazu však zpochybňuje represivní postoje sovětské minulosti a vytváří prostředí rovnosti pro všechny, což lidem LGBTQ+ komunity umožňuje žít bezpečněji a beze strachu. Gruzie, Litva i Estonsko přijaly právní předpisy zakazující veškerou diskriminaci proti homosexuálům; a v Kazachstánu, Lotyšsku, Litvě, Tádžikistánu, Estonsku a Kyrgyzstánu mohou transgenderové osoby legálně změnit své pohlaví.

Turkmenistán a Uzbekistán zůstávají jedinými dvěma bývalými sovětskými státy, v nichž je homosexualita mužů nezákonná. Boj za svobodu milovat toho, koho máte rádi, tak i nadále pokračuje.

Skuteční lidé: Mikhail Kuzmin

Michail Kuzmin byl ruský básník, hudebník a romanopisec, který pracoval v Sovětském svazu až do své smrti v roce 1936. Kuzmin je nejznámější pro své dílo Křídla (1906), což byl první ruský román soustředěný kolem homosexuality.

Navzdory všeobecné anti-LGBTQ+ rétorice, byl Kuzmin neomluvně a navenek gay, a vyjadřoval se svobodně ve svém pracovním i osobním životě.

Říká se, že Kuzmin tvrdil, že homosexualita „není nemorální nebo bezbožná, ale morálně odlišná, eticky sankcionovaná a někdy i duchovně nadřazená, a že nejde o dekadentní nemorálnost, ale o osobní tvorbu hodnot“.

Kuzmin se setkal s básníkem Yuri Yurkunem v roce 1913 a navázal s ním důvěrný vztah. Tento pár pak pokračoval v práci a milování se do značné míry nerušeně po mnoho let. Do roku 1928 se však veřejný a politický přístup k homosexuálům změnil, a lidé již nebyli ochotni nad tím dále přivírat oči.

I přes nepřátelství vůči homosexuálům, Kuzmin a Yurkun nadále žili společně až do Kuzminovy smrti v roce 1936. Kuzmin zemřel na zápal plic dva roky poté, co byla homosexualita oficiálně zakázána. Yurkin zemřel o dva roky později poté, co byl zatčen, sedm měsíců vyslýchán, a nakonec zastřelen během politické čistky za stalinského režimu.


Pin It on Pinterest