Svoboda náboženství

V Evropě se praktikuje mnoho náboženství. Ale ať už je vaše náboženství jakékoli, ať už je tak mainstreamové jako křesťanství nebo úplně mimo mísu, jako pastafarianismus, máme svobodu praktikovat jakékoli náboženství, které si vybereme. Toto právo je zakotveno v zákoně. Zatímco nepochybně dochází k antagonismu mezi lidmi různých vyznání, z větší části navzájem respektujeme svá přesvědčení a žijeme bok po boku v harmonii.

Ale vždy tomu tak nebylo. V dobách Sovětského svazu byly komunismus a náboženství v konfliktu. Jak s mnoha jinými oblastmi každodenního života pod komunistickou vládou, oficiální pozice se velmi lišila od toho, co se ve skutečnosti dělo. Svoboda náboženství byla zahrnuta do ústav komunistických zemí, ale v praxi stát na projev náboženství uvalil přísná omezení.

Proč bylo tedy náboženství vnímáno jako taková hrozba?

„Náboženství je vzdechem utlačovaného tvora, srdcem bezcitného světa, stejně jako je duchem bezduché situace. Je opiem lidí,“ zní slavný výrok Karla Marxe.

Marx, dědeček komunismu, tvrdil, že náboženství je potěšující přikrývkou pro ty, kteří na tomto světě nejsou šťastní. Což způsobovalo, že lidé přijali svůj současný bídný stav výměnou za lepší vyhlídky v posmrtném životě

Po ruské revoluci v roce 1917 se Lenin dostal k moci a usiloval o úplné zrušení náboženství. Jeho nástupci, zejména Stalin, pokračovali v jeho práci tím, že se zaměřovali na náboženské osobnosti, uvěznili je a v mnoha případech zavraždili ty, které považovali za nebezpečí pro společnost.

Během jedné ze Stalinových čistek v roce 1937 bylo zastřeleno 106 000 pravoslavných duchovních a více než 400 katolických kněží bylo popraveno, zavražděno nebo umučeno k smrti, stejně jako 900 jeptišek, mnichů a laiků. Tehdy měla katolická církev 1200 míst, kde se konaly bohoslužby. Po této čistce zůstaly dvě a zbytek se změnil na hospodářské budovy, veřejné záchody, sklady a obchody.

Po skončení druhé světové války, pokud jste náhodou žili v jedné ze zemí, které nyní spadali pod železnou nadvládu sovětského Ruska, bylo otevřeně náboženské často trestáno smrtí. Katoličtí vůdci v těchto zemích, kteří odmítli mlčet tváří v tvář tyranii, byli odsouzeni, veřejně ponižováni nebo uvrženi do vězení. Náboženské školy byly zavřeny a mnoho kostelů a dalších náboženských budov se proměnilo v muzea ateismu.

Nejen, že se děti učily ateismu ve škole, ale i pod Chruščovem, který vedl Sovětský svaz po dobu 10 let od roku 1953, bylo nezákonné vyučování vlastních dětí o náboženství. Stát se stal fanatickým, co se týče vymýcení náboženství ze všech oblastí života.

Stát se stal fanatickým, co se týče vymýcení náboženství ze všech oblastí života.

Obvykle nám přijde na mysl nacistické Německo, když se mluví o koncentračních táborech, ale po válce je vlády zemí východního bloku používaly k uvěznění a vraždě křesťanských duchovních a obyčejných lidí, kteří následovali svou víru. V Maďarsku v táborech Recsk a Kistarcsa byly zavražděny tisíce křesťanů. Vlády ve východním Německu, Československu, Bulharsku a Rumunsku také těžce pronásledovaly veškeré organizované náboženství.

Možná až překvapivě, ale Sověti udělali výjimku pro jedno náboženství, které se vynořilo relativně bez úhony z čistek režimu – islámu. Na první pohled je těžké vědět, proč zavřeli oči před praktikováním muslimů v Sovětském svazu, ale existovala jedna skupina zemí, které si Sověti potřebovali udržet na své straně, a to byly země na Blízkém východě.

Proč? Sověti věřili, že podpora těchto zemí je životně důležitá v jejich cíli srazit západní kapitalismus na kolena. Riskovali by spojenectví těchto zemí, pokud by obtěžovali muslimskou populaci v jižním Rusku, takže islámu bylo věnováno zvláštní zacházení. Muslimům bylo dovoleno stát se členy Komunistické strany, zatímco členům pravoslavné církve to umožněno nebylo, a úřady dokonce muslimům umožnili zachovat si pátek jako den odpočinku.

Během celé studené války se náboženství stalo pro úřady trvalou nepříjemností, a navzdory veškerému úsilí zastavit náboženství lidí se jim to nepodařilo. Na konci osmdesátých let se tato nepříjemnost změnila v totální trn v oku, protože místa uctívání hrála klíčovou roli v mobilizaci lidí k pokojným protestům proti autoritářským režimům.

Skuteční lidé: Cardinal Wojtyła

V roce 1978 se polský kardinál Wojtyła z Krakova stal papežem Janem Pavlem II. Navzdory veškerým snahám státu zůstala země během komunistické vlády pevně katolickou a nyní se dokonce jeden z nich stal papežem.

V následujícím roce navštívil svou domovskou zemi a navzdory nejlepším snahám vlády tuto návštěvu potlačit, se ukázalo, že ho uvítalo přes 13 milionů Poláků.

Jeho poselství – že křesťanství (ne marxismus) bylo cestou ke skutečné lidské svobodě – rezonovalo s jeho následovníky. Papež Jan Pavel II. neúnavně vyvíjel nátlak na západní vlády ohledně náboženského útlaku na východě a o 10 let později byl jednou ze stěžejních postav pádu komunismu.


Pin It on Pinterest